Bohužel se to logicky mnoha lidem nelíbí, ale je fakt, že politika ovlivňuje životy všech. Politici usilují o zvolení do placených funkcí, a z nich potom ovlivňují životy ostatních. Největší měrou se na rozhodování o záležitostech České republiky podílí poslanci a jednotliví ministři, a dění v republice mohou do značné míry ovlivnit také senátoři, hejtmani a starostové. Ústava České republiky těmto funkcionářům vkládá do rukou poměrně velké pravomoci. To je potřeba si uvědomit u každých voleb. Nejde jen osobní sympatie nebo antipatie ke každému kandidátovi, ale doslova a do písmene o budoucnost celé země.

Spousta lidí se po volbách rozčiluje v diskuzích, že zvítězil někdo, s kým dlouhodobě nesouhlasí, a jehož kroky v politice se mu vůbec nelíbí. Bohužel když se těchto lidí zeptáte, jestli byli volit, odpovědí je že je to nezajímá. To je častý problém velkého počtu lidí, kteří mají aktivní a někdy dokonce i pasivní volební právo. Nevyužít právo volby, když ho člověk má je přinejmenším nezodpovědné. Lidé, kteří k volbám nechodí si potom nemají co stěžovat na výsledky voleb. Úroveň politiky v České republice je dlouhodobě špatná a má klesající tendenci.

Ve vysokých volených funkcích se pořád objevují dokola tytéž známé tváře, a nezřídka byly dokonce zapleteny do nějaké kauzy kterou vyšetřovala policie. Už jen to že člověk, který byl zapojený v nějaké kauze je důvod pro to ho nevolit. Bylo by potřeba systémově změnit zákony tak, aby mohl kandidovat jen člověk který se v žádné kauze nezapojoval. V opačném případě máme na výběr pouze stejné strany, které s přestávkami vládnou už více než 30 let. Jak je na stavu České republiky vidět, žádná ze stran, která se mezi vládnoucí dostala, nedělala nic moc pro to, aby byla ČR opět na výsluní. Zda se to někdy změní je pouze a jen na lidech, kteří si to zatím neuvědomují.

Není nejmenšího sporu o tom, že volby, zvláště ty parlamentní, jsou pro budoucnost naší země velmi důležité. Právě v nich se totiž rozhodne o tom, kam bude náš stát v příštích letech směřovat. Valná většina lidí má však velký problém v tom, že neví, kterou z mnoha politických stran vlastně volit. Většinou to totiž vypadá nikoliv na výběr nejlepšího kandidáta, nýbrž nejmenšího zla. A to rozhodně není dobré. Proto je dobré vědět, jak bychom se měli rozhodovat.

V první řadě bychom měli pustit z hlavy v podstatě veškeré kampaně, se kterými jednotliví politici přichází. Ty totiž slouží pouze k vytváření mediálního obrazu a se skutečností mají jen pramálo společného. Navíc často dobré strany nemají příliš dobré kampaně, a naopak. Často totiž spíše ukazují dovednosti marketingového týmu než dané strany.

Co bychom ale měli udělat je použít některou z volebních kalkulaček. Ty nám poměrně jasně ukážou, se kterou stranou či stranami se nejvíce ztotožňujeme. Samozřejmě je jasné, že shoda prakticky nikdy nebude 100 %, avšak pokud se blížíme vysoké shodě, je jasné, že jsme na dobré cestě.

Ovšem to, že se s danou stranou nejlépe shodneme, neznamená, že bychom ji měli volit. Problém je v tom, že zdaleka ne všechny otázky pro nás mají stejnou váhu. Některé jsou zkrátka důležitější, než jiné, a pokud se s ní shodneme sice v nedůležitých věcech, avšak v těch, které považujeme za zásadní, nikoliv, pak to asi pro nás nebude ideálním kandidátem.

Proto bychom měli provést i další krok, kterým je procházení webů jednotlivých stran. Měli bychom si všímat nejen toho, jak vypadají, především pak symboliky, ale především si přečíst jejich volební program. Všímejme si nejen toho, co v něm mají, ale také toho, jak jsou dané cíle reálné. Pokud je totiž již dopředu jasné, že není možné je splnit, pak by důvěryhodnost oné strany měla v našich očích klesnout. Vyberme si pak tu, která má reálné cíle, se kterými souhlasíme. To je to nejlepší řešení.

Každý z nás lidí má svou náturu. A to znamená, že zatímco mají někteří z nás jenom minimální ambice a touží spíše po klidu, jiní chtějí být třeba i vysloveným středobodem zájmu, chtějí být vidět a ovlivňovat co nejvíce toho, co se kolem nich děje.

Z řad těch posledně zmíněných se pak rekrutují politici. Znáte to – to právě oni chtějí dosáhnout co nejvyššího postavení, aby mohli rozhodovat a aby byli nepřehlédnutelní. To oni nechtějí zapadnout v šedi průměru a chtějí být těmi nejvyššími. Bez ohledu na to, zda na to mají.

A tak se lidé, kteří mají ambice, nechávají volit a zvolit. Někdy kandidují sami za sebe, většinou se ale snaží dostat do popředí na kandidátkách skupin, jimž se říká politické strany nebo hnutí. To podle situace. Pokud kandidují sami za sebe, mohou si pochopitelně říkat, co se jim zlíbí, pokud jsou kandidáty stran a hnutí, musí se řídit tím známým ‚čí chleba jíš, toho píseň zpívej‘. A protože jsou u nás takoví kandidáti voleni lidmi, říkají zpravidla to, co se líbí lidem, od nichž očekávají podporu. I za cenu toho, že bohapustě lžou a po případném zvolení rázem zapomenou na to, co komu během politického klání slíbili.

Když se politici lidem dostatečně zalíbí, získají někdy nižší a někdy vyšší politické postavení. Získají svůj kus moci a měli by sloužit lidu. Ale není pochopitelně tajemstvím, že lidu jako takovému neslouží. I kdyby chtěli, mohou sloužit jenom někomu. Protože každý z nás chce něco jiného a všem se zavděčit nedá. A tak to někdy sklouzne k tomu, že takoví politici slouží hlavně sami sobě. A těm ostatním v nejlepším případě aspoň neškodí.

A protože se politici nemohou nikdy zalíbit všem, je logické, že je ti, jimž se nezamlouvají, jednoho dne zase sesadí a nahradí někým, kdo vypadá dokonaleji. Kdo toho víc nabízí nebo umí aspoň lépe lhát a slibovat. A tak pořád dokola.

O tom, že volby jsou jedním ze základních pilířů demokracie nejspíš nikdo nepochybuje. Aby tomu však tak bylo, je potřeba, aby byly skutečně regulérní, a to je celkem těžké zařídit. Proto není divu, že i v naší zemi máme vypracovaný systém, který nám s tím pomůže. I zákonem jsou dána různá opatření, která musí být přijata u jakýchkoliv voleb. Jaká to jsou?

V první řadě je to samozřejmě zajištění anonymity hlasování. Nikdo se nesmí bát hlasovat tak, jak skutečně chce, a nesmí být nijak zjistitelné, jak který konkrétní člověk volil, pokud se sám nerozhodne to zveřejnit. Kdyby toto nebylo zajištěno, bylo by velmi snadné pro stranu, která zvítězí, perzekuovat ty, kteří pro ni nehlasovali, a tím si zajistit v dalších volbách vítězství.

Proto je tato anonymita zajištěna plentou, za kterou lidé chodí vkládat svůj hlas do obálky. Zákonem je jasně dáno, že za ní musí každý chodit sám, bez kohokoliv jiného, včetně rodinných příslušníků. Bohužel, zvláště v malých vesnicích toto není až tak přísně dodržováno, neboť se zde každý zná s každým, včetně členů volební komise, a tak je celý proces volnější.

Dalším nebezpečím, kterému se při volbách čelí, je výměna hlasovacích lístků před jejich oficiálním spočítáním. Ta by samozřejmě učinila celé volby zbytečné, neboť by si tam daná strana mohla dát v podstatě jakékoliv množství hlasů, které by chtěly. V tomto případě tomu brání zapečetěné urny, u kterých se nesmí pečeť porušit až do oficiálního sčítání.

Aby však bylo zajištěno, že všechna tato opatření budou dodržena, je u každých voleb přítomen nezávislý mezinárodní pozorovatel bez jakékoliv vazby na kteréhokoliv z kandidátů. Ten dohlíží na jejich regulérnost a následně vypracovává pro příslušné orgány zprávu, ve které uvádí, zda byly dodrženy všechny náležitosti požadované zákony dané země. Tak je zajištěna skutečně velká jistota, že vše bude tak, jak má být.