Když chci pobýt mezi hodnými lidmi, mířím aspoň o dovolené do Jižní Afriky. Ne že bychom byli my Češi zase až tak hrozní lidé, ale přece jenom máme k dokonalosti dost daleko. A jakákoliv změna k lepšímu přijde vhod.

A tak jsem zamířil do oněch jižních krajů i letos. Abych pobyl v zemi, kde to funguje a kde na sebe dokážou být lidé opravdu milí. Čímž myslím nejen to, že se snášejí, ale třeba i to, že se dokážou s cizím člověkem i obejmout a pronášet vřelá slova, která jsou nebo aspoň skutečně vypadají jako upřímná.

Skončil jsem jako už vícekrát v městečku George. Což je až tam úplně dole, skoro nejdál, kam se od nás dá vzdušnou čarou dostat. A zatímco jsem do loňska pobýval v tomto městě v Azize, což je menší ubytovací zařízení patřící dříve Holanďanovi a nyní tady žijícím saúdským Arabům, tentokrát jsem to změnil a skončil o pár set metrů vedle, u Dvou tlustých sov. Přičemž zdůrazňuji to velké D – protože se to tam takhle jmenuje, a ani paní domu ani dvě černé zaměstnankyně nejsou ani tlusté, natož aby to byly nějaké sůvy. Právě naopak.

Paní domu tam na mě byla hodná přesně v duchu nejlepších jihoafrických tradic, a ať tomu chcete nebo nechcete věřit, je pravdou, že stejně příjemné a vždy usměvavé byly i obě pokojské/kuchařky/uklízečky, v čemž se tyto tak liší od podobných zaměstnanců u nás.

A tak jsem pobyl v domě kousek od všeho, co je člověku k životu potřeba, s velice milými lidmi v pokoji s východem přímo na zahradu s bazénem, kde byla radost pobýt. Se sprchou i vanou ve velké koupelně, s ledničkou a varnou konvicí, a hlavně s perfektní snídaní a každodenním úklidem, což doma tak zoufale postrádám. Inu, Afrika.

Přál bych vám, abyste se tam také někdy dostali. I když si sobecky přeji, abyste se tam nedostávali na konci tohoto nebo začátkem následujícího roku, protože to tam chci být zase já. Chci tam i za cenu toho, že budu mít zase bolavé tělo po přehnaně dlouhém letu z Evropy a cestou zpátky se kvůli tamním jídlům budu opět těžko dostávat do kalhot.