Už dlouho jsme svědky něčeho, čemu se říká reformování našeho školství. A jak takové reformy vypadají? Bohužel většinou jako velký chaos, ze kterého člověk často pochopí jenom to, že by se u nás lidé neměli učit zbytečnosti, ale měli by se soustředit hlavně na to podstatné, co je v životě čeká a co se využije. Jenže zároveň nikdo nikdy definitivně neřekl, co že vlastně to důležité je. A nikdo to ani říci nemohl, protože společnost se vyvíjí a to, co bylo žádané před pár lety, je dnes někdy pasé.

Ale vyslovené slovo je jako vystřelený šíp, jak se říká. Už ho nikdo nezastaví. A tak se toho chytla celá řada rodičů a dalších lidí, kteří se domnívají, že školství rozumí a vědí, co je v něm třeba. A tak jedni požadují, aby se přestalo učit to, druzí by vypustili ono… A kdyby se vyhovělo všem, kdo ví, bylo-li by vůbec co se učit.

Člověk to do jisté míry chápe. Je jasné, že dítko z bohaté podnikatelské rodiny nemusí umět vlastně nic než to, v čem firma jeho rodiny podniká, protože to jednou převezme a bude se tím živit. Je jasné, že ten, kdo chce zapustit kořeny v cizině, musí studovat jazyky, že ten, kdo chce cestovat, využije zeměpis a podobně. Ale jak to ve školách skloubit, aby se vlk nažral a koza zůstala celá? Tedy aby byli rodiče dětí relativně uspokojeni a nechali zaměstnance škol v klidu žít?

To je oříšek, se kterým se potýkají už nejen základní školy. A potýkají se s ním tu více a tu méně neúspěšně. A učitelé si zoufají.

Ale ti učitelé, tedy my, jsme si to zasloužili. Protože se nám vrací jako bumerang doba po sametové revoluci. Kdy jsme na vysoké škole také nechtěli nic moc dělat. A tak jsme listovali učebnicemi a dožadovali se zrušení povinnosti se z nich učit vzhledem k tomu, že byly prolezlé v propadlišti dějin zmizelým marxismem-leninismem. A vyučující tak vlastně leckdy nevěděli, co s námi. Protože jiné učebnice, než ty komunistické, nebyly.

A tak nás nechali prolézt a vypustili nás do reálného života. A dnešní realita ve školství je tedy jenom obdobou našich tehdejších skutků. Dobře nám tak.