Povím vám, že jsem vždycky jsem si přála mít vysokoškolské vzdělání. Na základní škole jsem chodila na gymnázium. Už od druhého stupně základní školy jsem chodila na gymnázium. Povím vám, že mě to moc bavilo. Vždycky jsem chtěla studovat. Když jsem potom chodila na střední zdravotnickou školu ještě po gymnáziu, tak jsem si říkala, že bych mohla ještě zkusit vysokou školu, protože ke konci to osmileté gymnázium mi moc nešlo. Tak jsem si řekla, že než půjdu na vysokou školu, že si ještě všechno osvěžím střední školou. A tak jsem si udělala zdravotní školu, tam mi to šlo opravdu perfektně.

Vzdělávání mě bavilo a já také beru vzdělání opravdu hodně vážně. A když jsem si potom vybrala učitelský obor na vysoké škole, tak jsem si řekla, že tohle určitě všechno zvládnu. Bohužel opak byl pravdou. Po dvou letech na vysoké učitelské školy, kdy jsem studovala pedagogiku, tak jsem začala všechno motat a už jsem téměř ničemu nerozuměla. Přiznám se, že jsem byla v šoku, opravdu hodně jsem si věřila. Věděla jsem a věřila, že tohle všechno dokážu, ale také to bylo možná tím, že jsem se zamilovala na vysoké škole. I když jsem si to nechtěla připustit a dále se vzdělávat, tak bohužel láska mi všechno kazila.

Když jsem potom narazila na kamaráda, kterého jsem znala ze základní školy, tak on mi řekl, že takhle láska mu právě překazila vysokou školu, že prý studium a čerstvá divoká zamilovanost prý nejde dohromady. To mu ale dávám za pravdu. Protože moje sestra měla něco podobného, akorát moje sestra chodila ještě na střední školu a potom právě na jeden rok musela přerušit střední školu. Ona byla taková moc divoká a zamilovaná a potom také hloupá, i když i ona vzdělání brala a stále bere vážně, tak jednoznačně mi řekla, že zamilovanost je opravdu velice silný cit. A že srdci neporučíš. Hlavě ano, ale srdci to prý nejde. Sama říkala, že ani nelituje, že opakovala ročník střední školy. A říkala, že ta láska stála za to, i když jim to nevydrželo, tak je ráda za tuhle zkušenost, studium vždycky prý dožene. 

Už dlouho jsme svědky něčeho, čemu se říká reformování našeho školství. A jak takové reformy vypadají? Bohužel většinou jako velký chaos, ze kterého člověk často pochopí jenom to, že by se u nás lidé neměli učit zbytečnosti, ale měli by se soustředit hlavně na to podstatné, co je v životě čeká a co se využije. Jenže zároveň nikdo nikdy definitivně neřekl, co že vlastně to důležité je. A nikdo to ani říci nemohl, protože společnost se vyvíjí a to, co bylo žádané před pár lety, je dnes někdy pasé.

Ale vyslovené slovo je jako vystřelený šíp, jak se říká. Už ho nikdo nezastaví. A tak se toho chytla celá řada rodičů a dalších lidí, kteří se domnívají, že školství rozumí a vědí, co je v něm třeba. A tak jedni požadují, aby se přestalo učit to, druzí by vypustili ono… A kdyby se vyhovělo všem, kdo ví, bylo-li by vůbec co se učit.

Člověk to do jisté míry chápe. Je jasné, že dítko z bohaté podnikatelské rodiny nemusí umět vlastně nic než to, v čem firma jeho rodiny podniká, protože to jednou převezme a bude se tím živit. Je jasné, že ten, kdo chce zapustit kořeny v cizině, musí studovat jazyky, že ten, kdo chce cestovat, využije zeměpis a podobně. Ale jak to ve školách skloubit, aby se vlk nažral a koza zůstala celá? Tedy aby byli rodiče dětí relativně uspokojeni a nechali zaměstnance škol v klidu žít?

To je oříšek, se kterým se potýkají už nejen základní školy. A potýkají se s ním tu více a tu méně neúspěšně. A učitelé si zoufají.

Ale ti učitelé, tedy my, jsme si to zasloužili. Protože se nám vrací jako bumerang doba po sametové revoluci. Kdy jsme na vysoké škole také nechtěli nic moc dělat. A tak jsme listovali učebnicemi a dožadovali se zrušení povinnosti se z nich učit vzhledem k tomu, že byly prolezlé v propadlišti dějin zmizelým marxismem-leninismem. A vyučující tak vlastně leckdy nevěděli, co s námi. Protože jiné učebnice, než ty komunistické, nebyly.

A tak nás nechali prolézt a vypustili nás do reálného života. A dnešní realita ve školství je tedy jenom obdobou našich tehdejších skutků. Dobře nám tak.